close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Říjen 2012

Vydrž

28. října 2012 v 12:17 Utrženo ze řetězu
Není dne, kdy bych se nesesouvala po zdi za proudu slz stékajícího po tváří, cítila jejich slanou chuť v hubě a neklepala se jak ratlík. To je pro mě teď na denním pořádku. Je to tak nutný? To už bude jako napořád? Nebo alespoň do tý doby, než budu zpátky někde v léčebně a nebo rovnou knocking on heaven's door? Někdy už nemám sílu, mám chuť si něco udělat, ale pak je tam takovej ten šestej smysl, kterej mi pokládá otázky jako "to chceš posrat ten život i ségře?" nebo "toužíš po tom, aby se máma už totálně zcvokla?". Nebuď sobec. A tak to přetrpím.

Nehorázně mě buzeruje. Za každou kravinu. A z každý drobnosti dokáže udělat obrovskou scénu, kterou zakončí tím, že mě dotáhne k váze, na kterou se násilně musím postavit a pak nevim. Je to noční můra. Nesmím být u sebe v pokoji, prý mě musí hlídat. "A v půl desáty bude zhasnuto!" Radši jsem se naložila do vany, odizolovala se od okolního světa a za tu hodinu a půl se skoro rozmočila. Nemluvíme spolu. Jeho pohledům se vyhýbám, mohlo by dojít ke střetu.

Těšila jsem se na krásnej, barevnej podzim a ono tu mezitím 27.října chumelí jak na Vánoce. Skvělý. Nesnáším zimu, nebo jo, ať je sníh- ovšem jen na svátky, ale pak ať ta vlezlá hmota sleze a už by mohly začíst kvést první kytky'..
Miluju ten pocit jít školy za tmy, popřípadě hezkýho příšeří a domů se vracet už za totální tmy. (ironie) To si ty dny člověk hodně užívá...

Nic se neděje, a když už, raději bych to vymazala z paměti. Life is so wonderful



Něco je špatně...

25. října 2012 v 23:29 Utrženo ze řetězu

Jo, jenom to téma týdne se perfektně hodí.

>Doby se střídají. Chvílema to je, jako by se nikdy nic nestalo a za chvíli mi po tváři stéká nejedna slza. Chvíli jsme jak nejlepší kamarádi a v momentě je to zas ten zasranej táta co rád buzeruje za nesmysly. Sorry. Jinak to nejde. Je to jako na houpačce. Táta mne neustále podezřívá z nějaký "manipulace", sakra jak nesnáším to slovo! Co to vlastně je? Rozumí tomu vůbec? Chápe ten smysl? Používá to od tý doby, co se to začlo používat v tý super psychodoktorský mluvě.

Zase jsem nervní z váhy, šéfík nedodržuje daná pravidla a staví si mě na váhu, kdykoliv se mu zachce. Deptá mě to, protože ukazuje značně jiný údaj než ten strašidelný stroj v nemocnici. A hned je k tomu miliony keců. "No tak mi řekni jak to děláš ty manipulátore, co do sebe vždycky napereš před tím vážením, že tam máš o dvě kila víc, no, hele nehraj na mě divadýlko..to já znám.." Bože!

>A vůbec mám takovej pocit, že se to nějak sere. Zase to nějak počítám. Nevydržím den aspoň bez krátkýho cvičení, jakmile bych měla vynechat, výčitky mi začnou plnit hlavu a přidá se takovej ten stav sebekritiky, odpornosti, který přechází do šílený úzkosti. A když se vydaří a úspěšně, nepozorovaně si odcvičím, neuvěřitelně se mi zvedne nálada. Snad ten pot ji vyplaví. Přirovnala bych to asi ke stavu feťáka, kterej dostal svoji dávku. A je satisfied. A tak je to i se mnou, jakmile si docvičím těch mých předem určených třicet minut, začne to hryzat a říkat "tak už to dotáhni na čtyřicet ne?", ale to zase nestačí, tak jedu dál a pak se to celý posere tátovým odhalením mojí přehnaně vykonávané činnosti, no vlastně: vlítne do pokoje a začne "No fuj to je smrad, vyvětrej, no počkej, otoč se- ", sáhne mi na krk, ucítí tep a dodá "no nedělej ze mne vola, že takhle se dokážež zřídit při cvičení rehabilitace!! "- ale tati, vždyť já můžu cvičit..." .. A už to jede.

Možná jsem rozdvojená osobnost. Jednou se sleduju v zrcadle, nenápadně nadzvedávám triko, abych si "zkontrolovala" břicho, a pak, třeba s kytarou nebo foťákem v ruce,jsem to zase já, ta snivá, bláznivá, jiná.. To si klidně i řeknu, že mi ty všechny váhy a centimetry a ostatní sračky můžou být přece tam, no přesně tam...ale pak se to zase něčím probudí, jako když probudíš zlou vílu, která tě za to nechá trpět. Zase se topíš v těch větách, co ti našeptává, co ti nedají spát a co tě jednoduše užírají. Bere ti i všecku zábavu. A člověk musí bojovat, jít proti ní a rozhodně nelitovat její občasné prohry. Je to svině. Jednou jí přemůžeš, dělá ublíženou, chce se nechat udobřit a zase tě stáhnout zpátky. Těžký je odolávát. A jak strašně moc bych chtěla! Jít s ostatníma ven, být jako oni, neřešit, že je šest večer a že za hodinu večeříme, prostě si tu zmrzlinu dát, no a co, neřešit. Je to strašně těžký, ale prát se budu dál. Ale někdy mám fakt pocit, že už to dál nejde, žít nemá cenu a tak dále. A co je na tom nejhorší? Že teď, v tomhle věku, bych si měla správně někde užívat "s mýma vrstevníka" (to zní fakt weird), zatímco se zabývám takovejma kravinama, jako co bude zdravější varianta zítřejší svačiny, když k obědu byl pokrm A a k večeři bude B... shit.