Jo, jenom to téma týdne se perfektně hodí.
>Doby se střídají. Chvílema to je, jako by se nikdy nic nestalo a za chvíli mi po tváři stéká nejedna slza. Chvíli jsme jak nejlepší kamarádi a v momentě je to zas ten zasranej táta co rád buzeruje za nesmysly. Sorry. Jinak to nejde. Je to jako na houpačce. Táta mne neustále podezřívá z nějaký "manipulace", sakra jak nesnáším to slovo! Co to vlastně je? Rozumí tomu vůbec? Chápe ten smysl? Používá to od tý doby, co se to začlo používat v tý super psychodoktorský mluvě.
Zase jsem nervní z váhy, šéfík nedodržuje daná pravidla a staví si mě na váhu, kdykoliv se mu zachce. Deptá mě to, protože ukazuje značně jiný údaj než ten strašidelný stroj v nemocnici. A hned je k tomu miliony keců. "No tak mi řekni jak to děláš ty manipulátore, co do sebe vždycky napereš před tím vážením, že tam máš o dvě kila víc, no, hele nehraj na mě divadýlko..to já znám.." Bože!
>A vůbec mám takovej pocit, že se to nějak sere. Zase to nějak počítám. Nevydržím den aspoň bez krátkýho cvičení, jakmile bych měla vynechat, výčitky mi začnou plnit hlavu a přidá se takovej ten stav sebekritiky, odpornosti, který přechází do šílený úzkosti. A když se vydaří a úspěšně, nepozorovaně si odcvičím, neuvěřitelně se mi zvedne nálada. Snad ten pot ji vyplaví. Přirovnala bych to asi ke stavu feťáka, kterej dostal svoji dávku. A je satisfied. A tak je to i se mnou, jakmile si docvičím těch mých předem určených třicet minut, začne to hryzat a říkat "tak už to dotáhni na čtyřicet ne?", ale to zase nestačí, tak jedu dál a pak se to celý posere tátovým odhalením mojí přehnaně vykonávané činnosti, no vlastně: vlítne do pokoje a začne "No fuj to je smrad, vyvětrej, no počkej, otoč se- ", sáhne mi na krk, ucítí tep a dodá "no nedělej ze mne vola, že takhle se dokážež zřídit při cvičení rehabilitace!! "- ale tati, vždyť já můžu cvičit..." .. A už to jede.
Možná jsem rozdvojená osobnost. Jednou se sleduju v zrcadle, nenápadně nadzvedávám triko, abych si "zkontrolovala" břicho, a pak, třeba s kytarou nebo foťákem v ruce,jsem to zase já, ta snivá, bláznivá, jiná.. To si klidně i řeknu, že mi ty všechny váhy a centimetry a ostatní sračky můžou být přece tam, no přesně tam...ale pak se to zase něčím probudí, jako když probudíš zlou vílu, která tě za to nechá trpět. Zase se topíš v těch větách, co ti našeptává, co ti nedají spát a co tě jednoduše užírají. Bere ti i všecku zábavu. A člověk musí bojovat, jít proti ní a rozhodně nelitovat její občasné prohry. Je to svině. Jednou jí přemůžeš, dělá ublíženou, chce se nechat udobřit a zase tě stáhnout zpátky. Těžký je odolávát. A jak strašně moc bych chtěla! Jít s ostatníma ven, být jako oni, neřešit, že je šest večer a že za hodinu večeříme, prostě si tu zmrzlinu dát, no a co, neřešit. Je to strašně těžký, ale prát se budu dál. Ale někdy mám fakt pocit, že už to dál nejde, žít nemá cenu a tak dále. A co je na tom nejhorší? Že teď, v tomhle věku, bych si měla správně někde užívat "s mýma vrstevníka" (to zní fakt weird), zatímco se zabývám takovejma kravinama, jako co bude zdravější varianta zítřejší svačiny, když k obědu byl pokrm A a k večeři bude B... shit.