close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Září 2012

Někdy tak, jindy onak..

30. září 2012 v 22:52 Výtvarno-poetično
Někdy se cítím skvěle, říkám si, že je skvělý žít a jindy jsem totálně v prdeli, nemám chuť nic dělat, připadám si hnusná, odporná a všechno a všichni mě serou. Nejhorší jsou pak ty následky... A jediný, co mě dokáže uklidnit, je foťák. Prostě ho čapneš a vyrazíš. Nevíš kam, prostě někam. Mám ráda spontánnost. Jdu jen tak do lesa, kde se mále poseru jak se leknu, když to kolem mě profrčí srna. Ty kráso. ) Až budu někdy v budoucnu muset pracovat (nesměj se! :D ), nechci skončit jako nějaká kancelářská krysa, hnijicí v proskleněným kanclu, chtěla bych se právě třeba toulat po světě, fotit lidi, zvířata, třeba do atlasů, nebo tak.. Stejně skončim jako popelář, když to tak vidim, jak jsem ujetá na to třídění... No ale to je skoro na novej článek :X :D


Mrtvo, nejhorší období mýho života, psychiatrie a..

27. září 2012 v 23:19

..a mnohem víc variant na název článku.

_________Je tomu pár měsíců, co jsem naposledy napsala článek sem, na tohle zatracený místo. (Nedramatizuj to...). Všechno se začlo totálně srát, všecko šlo nehorázně dolů, z kopce, do nejhlubší propasti, co jsem kdy poznala, do závislosti, dle mě silnější než chlast, a to do anorexie. "Taková debilita", řekne si normální člověk, nebo "'taková nechuťárna", ale ona to není zas taková sranda...
Dá se říct, že to začlo pomalu už někdy na podzim minulého roku. Jednoho (ještě celkem teplého) večera mi můj provokativní táta, co ví všechno nejlíp (takovej náš brouk Pytlík), řekl, že bych ze sebou měla začít sakra taky něco dělat, jináč ze mě bude "taková ta líná buchta", která jenom sedí u počítače a hovno dělá. Začal do mě rýt a moje hlava si to nějak špatně vstřebala. Myslím, že tomu napomohl i ten fakt, že ze školy vyhodili Calvina- amerického lektora- mou platonickou lásku, kterou jsem měla plnou hlavu. Sejde z očí, sejde z mysli a moje hlava se nejspíš potřebovala zabavit něčím novým. (Pravda, mohla si opravdu najít něco lepšího...)
_________Zprvu jsem se zajímala o "zdravý životní styl", hledala, jak zpevnit břicho, co kdy jíst a tak dále... Postupem času jsem začala víc a víc omezovat takový ty "nezdravý" druhy jídla, sýry a další mazací alternativy nahradily skoro úplně máslo, sladký bylo jenom za odměnu, bílýho pečiva jsem se ani nedotkla a smažený? Brrr, něco nepředstavitelnýho, na mým imaginárním seznamu "zakázaných věcí" by mohlo být napsáno červeně a k tomu dvakrát podtrženo. Na netu jsem si našla jednu stránku se cvičením a věnovala tomu zezačátku maximálně 45 minut třikrát týdně. To všecko by bylo zatím v pořádku, kdyby se to nezačlo stupňovat. Ze cvičení se stala závislost. Pro "normálního" člověka asi nepředstavitelnej pojem, ale pro mě byl den bez cvičení topením v depresi a výčitkách. Až na Vánoce si toho rodiče pořádně všimli. Odmítla jsem smaženou tresku. Tenkrát to ale ještě tolik nehrotili, po novým roce si mě ale začali více všímat...
Moje váha šla dolů. A nejhorší na tom je, že já to vlastně nikdy absolutně nepotřebovala. Vždycky jsem byla malý, drobný dítě s podváhou, na tý nejspodnější linii všech těch doktorskejch' grafů. Já debil. Rodiče pochopili, že se se mnou něco děje a vzali mne k dětský doktorce s podezřením na mentální anorexii. Moje doktorka si se mnou po dobrým promluvila, ať neblbnu a blah blah blaah, a s přesvědčením, že vše bude v pořádku se se mnou rozloučila. V pořádku to rozhodně nebylo. Máma zkontaktovala naší známou, dětskou psychiatričku, a hned nám domluvila ambulantní schůzku. To bylo v březnu, při čekání před ambulancí v Motole mi nabíhal mráz po zádech a při pročítání si "pravidel na psychiatrii" se mi možná i ježily vlasy... Štěpánce (naší známé) jsem všecko pěkně vyklopila a té nezbývalo nic jiného, než nám doporučit ambulantní návštěvy dětského psychiatra a také tamní nutriční terapeutky, která mi prý poradí, jak přibírat na váze. Doma se nic nelepšila, ba naopak. Docházelo k strašným hádkám, nejenom kolem jídla, ale i kvůli excesivnímu cvičení. To mi bylo po nějaké době naprosto zakázáno, já ale cvičila, kde se dalo. Třeba na záchodě, v autě za jízdy, brzo ráno, když naši ještě spali... Byl mi sestaven nabírací jídelníček a nařízeno pravidelné vážení u doktorky. Hádky kolem jídla byly stále horší (ty scény kvůli obyčejnýmu bílýmu chlebu si pamatuju moc dobře) a cvičení bylo už mou naprostou závislostí. Nedokázala bych si představit jít spát bez těch mých rituálních dvacetipěti kliků a padesáti "mountain climbers" (další super spalovací cvik). Ono vůbec to je celý o více či méně úchylnejch' rituálech.. Přehnaně jsem si hlídala časy jídel ("jez přesně po 3 hodinách!!!") a když do toho něco vlezlo, byla jsem neskutečně nervní jenom proto, že už je přece "můj čas" a já budu jíst o něco později...
_________Ani ve škole to nebylo nic moc. Teda, známky byly jako vždycky v pořádku, šlo spíš o kamarády. Začla jsem se všem neuvěřitelně stranit, s nikým jsem se nebavila, nikam nechodila, uzavírala se sama do sebe.. Mou jedinou náplní času bylo cvičení proložené vyhledáváním informací o zdravé výživě, zdravých receptech a hledáním nových cviků. Když na to vzpomínám, je mi strašně- Několikrát jsem se chtěla zabít, nejvíc mi utkvěl v hlavě skok z okna.
_________Visela nade mnou podmínka přibírat 1 kg za týden. To prostě s mým výdajem nešlo. To období, kdy jsem každou středu jezdila na vážení a cestou autobusem vypila klidně i 2,5 litru vody, někdy i víc, bych nejradši nějak smazala, navždy zapomenula... Bylo mi příšerně zle, motala se mi hlava, pocit na omdlení... Jo, párkrát jsem se kvůli tomu množství vody i připochcala (promiňte za ten výraz, ale je to fakt nechutný, zpětně se za sebe stydím). Přišla první výhružka nemocnicí, následoval marný pokus přibrat doma, další výhružka, další pokus a pak už poslední šance, kterou jsem naprosto (odpusťte) pro-sra-la. Někdy v půlce května přišel dopis z Motola, že za 14 dní nastupuju na léčbu do FN v Motole. Takovej histerák jsem v životě neměla! Uzavřela se klasifikace, sbalily kufry a 29. května jsem frčela do nemocnice. Ten den jsem nesnášela všechny doktory, rodiče i další členy rodiny, co se mi tenkrát snažili pomoct.
_________Na dětské psychiatrii jsem strávila celkem tři měsíce. To je čtvrt roku (táta by k tomu dodal "v prdeli"). Já si to ale nemyslím. Pomohli mi tam, sice ne moc (to jsme si tam pomáhali spíš my navzájem a taky každý sám sobě), ale naučila jsem se vážit si života. Nejenom že jsem si odtamtud přinesla nějakých devět kilo navíc, ale poznala jsem ty nejlepší lidi (viz náš psycho citát: "Nejlepší lidi poznáš na psychiatrii!!"). Někdo by mohl říct, že šlo o naprosto promarněný prázdniny, pravda, mám dost vzpomínek plných slz a bolesti, ale zároveň těch, nad kterýma se ti vykouzlí úsměv na tváři a zahřeje u srdce.

_________Teď už jsem z toho snad z větší části venku, rozhodně ale nemůžu říct, že jsem "úplně zdravá". To ani nikdy bohužel nebudu. Vždycky ve mne zůstanou takový ty "anorektický pozůstatky", porovnávání se a tak..

Chtěla bych se strašně moc omluvit svým rodičům, dědovi, babičkám, ale i kamarádům, kterým jsem způsobila takové nervy, strach a navodila pocit bezmocnosti, který kvli mne určitě nejednou pocítili. Moc Vám děkuju!