Vydrž

28. října 2012 v 12:17 |  Utrženo ze řetězu
Není dne, kdy bych se nesesouvala po zdi za proudu slz stékajícího po tváří, cítila jejich slanou chuť v hubě a neklepala se jak ratlík. To je pro mě teď na denním pořádku. Je to tak nutný? To už bude jako napořád? Nebo alespoň do tý doby, než budu zpátky někde v léčebně a nebo rovnou knocking on heaven's door? Někdy už nemám sílu, mám chuť si něco udělat, ale pak je tam takovej ten šestej smysl, kterej mi pokládá otázky jako "to chceš posrat ten život i ségře?" nebo "toužíš po tom, aby se máma už totálně zcvokla?". Nebuď sobec. A tak to přetrpím.

Nehorázně mě buzeruje. Za každou kravinu. A z každý drobnosti dokáže udělat obrovskou scénu, kterou zakončí tím, že mě dotáhne k váze, na kterou se násilně musím postavit a pak nevim. Je to noční můra. Nesmím být u sebe v pokoji, prý mě musí hlídat. "A v půl desáty bude zhasnuto!" Radši jsem se naložila do vany, odizolovala se od okolního světa a za tu hodinu a půl se skoro rozmočila. Nemluvíme spolu. Jeho pohledům se vyhýbám, mohlo by dojít ke střetu.

Těšila jsem se na krásnej, barevnej podzim a ono tu mezitím 27.října chumelí jak na Vánoce. Skvělý. Nesnáším zimu, nebo jo, ať je sníh- ovšem jen na svátky, ale pak ať ta vlezlá hmota sleze a už by mohly začíst kvést první kytky'..
Miluju ten pocit jít školy za tmy, popřípadě hezkýho příšeří a domů se vracet už za totální tmy. (ironie) To si ty dny člověk hodně užívá...

Nic se neděje, a když už, raději bych to vymazala z paměti. Life is so wonderful


 

Něco je špatně...

25. října 2012 v 23:29 |  Utrženo ze řetězu

Jo, jenom to téma týdne se perfektně hodí.

>Doby se střídají. Chvílema to je, jako by se nikdy nic nestalo a za chvíli mi po tváři stéká nejedna slza. Chvíli jsme jak nejlepší kamarádi a v momentě je to zas ten zasranej táta co rád buzeruje za nesmysly. Sorry. Jinak to nejde. Je to jako na houpačce. Táta mne neustále podezřívá z nějaký "manipulace", sakra jak nesnáším to slovo! Co to vlastně je? Rozumí tomu vůbec? Chápe ten smysl? Používá to od tý doby, co se to začlo používat v tý super psychodoktorský mluvě.

Zase jsem nervní z váhy, šéfík nedodržuje daná pravidla a staví si mě na váhu, kdykoliv se mu zachce. Deptá mě to, protože ukazuje značně jiný údaj než ten strašidelný stroj v nemocnici. A hned je k tomu miliony keců. "No tak mi řekni jak to děláš ty manipulátore, co do sebe vždycky napereš před tím vážením, že tam máš o dvě kila víc, no, hele nehraj na mě divadýlko..to já znám.." Bože!

>A vůbec mám takovej pocit, že se to nějak sere. Zase to nějak počítám. Nevydržím den aspoň bez krátkýho cvičení, jakmile bych měla vynechat, výčitky mi začnou plnit hlavu a přidá se takovej ten stav sebekritiky, odpornosti, který přechází do šílený úzkosti. A když se vydaří a úspěšně, nepozorovaně si odcvičím, neuvěřitelně se mi zvedne nálada. Snad ten pot ji vyplaví. Přirovnala bych to asi ke stavu feťáka, kterej dostal svoji dávku. A je satisfied. A tak je to i se mnou, jakmile si docvičím těch mých předem určených třicet minut, začne to hryzat a říkat "tak už to dotáhni na čtyřicet ne?", ale to zase nestačí, tak jedu dál a pak se to celý posere tátovým odhalením mojí přehnaně vykonávané činnosti, no vlastně: vlítne do pokoje a začne "No fuj to je smrad, vyvětrej, no počkej, otoč se- ", sáhne mi na krk, ucítí tep a dodá "no nedělej ze mne vola, že takhle se dokážež zřídit při cvičení rehabilitace!! "- ale tati, vždyť já můžu cvičit..." .. A už to jede.

Možná jsem rozdvojená osobnost. Jednou se sleduju v zrcadle, nenápadně nadzvedávám triko, abych si "zkontrolovala" břicho, a pak, třeba s kytarou nebo foťákem v ruce,jsem to zase já, ta snivá, bláznivá, jiná.. To si klidně i řeknu, že mi ty všechny váhy a centimetry a ostatní sračky můžou být přece tam, no přesně tam...ale pak se to zase něčím probudí, jako když probudíš zlou vílu, která tě za to nechá trpět. Zase se topíš v těch větách, co ti našeptává, co ti nedají spát a co tě jednoduše užírají. Bere ti i všecku zábavu. A člověk musí bojovat, jít proti ní a rozhodně nelitovat její občasné prohry. Je to svině. Jednou jí přemůžeš, dělá ublíženou, chce se nechat udobřit a zase tě stáhnout zpátky. Těžký je odolávát. A jak strašně moc bych chtěla! Jít s ostatníma ven, být jako oni, neřešit, že je šest večer a že za hodinu večeříme, prostě si tu zmrzlinu dát, no a co, neřešit. Je to strašně těžký, ale prát se budu dál. Ale někdy mám fakt pocit, že už to dál nejde, žít nemá cenu a tak dále. A co je na tom nejhorší? Že teď, v tomhle věku, bych si měla správně někde užívat "s mýma vrstevníka" (to zní fakt weird), zatímco se zabývám takovejma kravinama, jako co bude zdravější varianta zítřejší svačiny, když k obědu byl pokrm A a k večeři bude B... shit.

Někdy tak, jindy onak..

30. září 2012 v 22:52 |  Výtvarno-poetično
Někdy se cítím skvěle, říkám si, že je skvělý žít a jindy jsem totálně v prdeli, nemám chuť nic dělat, připadám si hnusná, odporná a všechno a všichni mě serou. Nejhorší jsou pak ty následky... A jediný, co mě dokáže uklidnit, je foťák. Prostě ho čapneš a vyrazíš. Nevíš kam, prostě někam. Mám ráda spontánnost. Jdu jen tak do lesa, kde se mále poseru jak se leknu, když to kolem mě profrčí srna. Ty kráso. ) Až budu někdy v budoucnu muset pracovat (nesměj se! :D ), nechci skončit jako nějaká kancelářská krysa, hnijicí v proskleněným kanclu, chtěla bych se právě třeba toulat po světě, fotit lidi, zvířata, třeba do atlasů, nebo tak.. Stejně skončim jako popelář, když to tak vidim, jak jsem ujetá na to třídění... No ale to je skoro na novej článek :X :D

 


Mrtvo, nejhorší období mýho života, psychiatrie a..

27. září 2012 v 23:19

..a mnohem víc variant na název článku.

_________Je tomu pár měsíců, co jsem naposledy napsala článek sem, na tohle zatracený místo. (Nedramatizuj to...). Všechno se začlo totálně srát, všecko šlo nehorázně dolů, z kopce, do nejhlubší propasti, co jsem kdy poznala, do závislosti, dle mě silnější než chlast, a to do anorexie. "Taková debilita", řekne si normální člověk, nebo "'taková nechuťárna", ale ona to není zas taková sranda...
Dá se říct, že to začlo pomalu už někdy na podzim minulého roku. Jednoho (ještě celkem teplého) večera mi můj provokativní táta, co ví všechno nejlíp (takovej náš brouk Pytlík), řekl, že bych ze sebou měla začít sakra taky něco dělat, jináč ze mě bude "taková ta líná buchta", která jenom sedí u počítače a hovno dělá. Začal do mě rýt a moje hlava si to nějak špatně vstřebala. Myslím, že tomu napomohl i ten fakt, že ze školy vyhodili Calvina- amerického lektora- mou platonickou lásku, kterou jsem měla plnou hlavu. Sejde z očí, sejde z mysli a moje hlava se nejspíš potřebovala zabavit něčím novým. (Pravda, mohla si opravdu najít něco lepšího...)
_________Zprvu jsem se zajímala o "zdravý životní styl", hledala, jak zpevnit břicho, co kdy jíst a tak dále... Postupem času jsem začala víc a víc omezovat takový ty "nezdravý" druhy jídla, sýry a další mazací alternativy nahradily skoro úplně máslo, sladký bylo jenom za odměnu, bílýho pečiva jsem se ani nedotkla a smažený? Brrr, něco nepředstavitelnýho, na mým imaginárním seznamu "zakázaných věcí" by mohlo být napsáno červeně a k tomu dvakrát podtrženo. Na netu jsem si našla jednu stránku se cvičením a věnovala tomu zezačátku maximálně 45 minut třikrát týdně. To všecko by bylo zatím v pořádku, kdyby se to nezačlo stupňovat. Ze cvičení se stala závislost. Pro "normálního" člověka asi nepředstavitelnej pojem, ale pro mě byl den bez cvičení topením v depresi a výčitkách. Až na Vánoce si toho rodiče pořádně všimli. Odmítla jsem smaženou tresku. Tenkrát to ale ještě tolik nehrotili, po novým roce si mě ale začali více všímat...
Moje váha šla dolů. A nejhorší na tom je, že já to vlastně nikdy absolutně nepotřebovala. Vždycky jsem byla malý, drobný dítě s podváhou, na tý nejspodnější linii všech těch doktorskejch' grafů. Já debil. Rodiče pochopili, že se se mnou něco děje a vzali mne k dětský doktorce s podezřením na mentální anorexii. Moje doktorka si se mnou po dobrým promluvila, ať neblbnu a blah blah blaah, a s přesvědčením, že vše bude v pořádku se se mnou rozloučila. V pořádku to rozhodně nebylo. Máma zkontaktovala naší známou, dětskou psychiatričku, a hned nám domluvila ambulantní schůzku. To bylo v březnu, při čekání před ambulancí v Motole mi nabíhal mráz po zádech a při pročítání si "pravidel na psychiatrii" se mi možná i ježily vlasy... Štěpánce (naší známé) jsem všecko pěkně vyklopila a té nezbývalo nic jiného, než nám doporučit ambulantní návštěvy dětského psychiatra a také tamní nutriční terapeutky, která mi prý poradí, jak přibírat na váze. Doma se nic nelepšila, ba naopak. Docházelo k strašným hádkám, nejenom kolem jídla, ale i kvůli excesivnímu cvičení. To mi bylo po nějaké době naprosto zakázáno, já ale cvičila, kde se dalo. Třeba na záchodě, v autě za jízdy, brzo ráno, když naši ještě spali... Byl mi sestaven nabírací jídelníček a nařízeno pravidelné vážení u doktorky. Hádky kolem jídla byly stále horší (ty scény kvůli obyčejnýmu bílýmu chlebu si pamatuju moc dobře) a cvičení bylo už mou naprostou závislostí. Nedokázala bych si představit jít spát bez těch mých rituálních dvacetipěti kliků a padesáti "mountain climbers" (další super spalovací cvik). Ono vůbec to je celý o více či méně úchylnejch' rituálech.. Přehnaně jsem si hlídala časy jídel ("jez přesně po 3 hodinách!!!") a když do toho něco vlezlo, byla jsem neskutečně nervní jenom proto, že už je přece "můj čas" a já budu jíst o něco později...
_________Ani ve škole to nebylo nic moc. Teda, známky byly jako vždycky v pořádku, šlo spíš o kamarády. Začla jsem se všem neuvěřitelně stranit, s nikým jsem se nebavila, nikam nechodila, uzavírala se sama do sebe.. Mou jedinou náplní času bylo cvičení proložené vyhledáváním informací o zdravé výživě, zdravých receptech a hledáním nových cviků. Když na to vzpomínám, je mi strašně- Několikrát jsem se chtěla zabít, nejvíc mi utkvěl v hlavě skok z okna.
_________Visela nade mnou podmínka přibírat 1 kg za týden. To prostě s mým výdajem nešlo. To období, kdy jsem každou středu jezdila na vážení a cestou autobusem vypila klidně i 2,5 litru vody, někdy i víc, bych nejradši nějak smazala, navždy zapomenula... Bylo mi příšerně zle, motala se mi hlava, pocit na omdlení... Jo, párkrát jsem se kvůli tomu množství vody i připochcala (promiňte za ten výraz, ale je to fakt nechutný, zpětně se za sebe stydím). Přišla první výhružka nemocnicí, následoval marný pokus přibrat doma, další výhružka, další pokus a pak už poslední šance, kterou jsem naprosto (odpusťte) pro-sra-la. Někdy v půlce května přišel dopis z Motola, že za 14 dní nastupuju na léčbu do FN v Motole. Takovej histerák jsem v životě neměla! Uzavřela se klasifikace, sbalily kufry a 29. května jsem frčela do nemocnice. Ten den jsem nesnášela všechny doktory, rodiče i další členy rodiny, co se mi tenkrát snažili pomoct.
_________Na dětské psychiatrii jsem strávila celkem tři měsíce. To je čtvrt roku (táta by k tomu dodal "v prdeli"). Já si to ale nemyslím. Pomohli mi tam, sice ne moc (to jsme si tam pomáhali spíš my navzájem a taky každý sám sobě), ale naučila jsem se vážit si života. Nejenom že jsem si odtamtud přinesla nějakých devět kilo navíc, ale poznala jsem ty nejlepší lidi (viz náš psycho citát: "Nejlepší lidi poznáš na psychiatrii!!"). Někdo by mohl říct, že šlo o naprosto promarněný prázdniny, pravda, mám dost vzpomínek plných slz a bolesti, ale zároveň těch, nad kterýma se ti vykouzlí úsměv na tváři a zahřeje u srdce.

_________Teď už jsem z toho snad z větší části venku, rozhodně ale nemůžu říct, že jsem "úplně zdravá". To ani nikdy bohužel nebudu. Vždycky ve mne zůstanou takový ty "anorektický pozůstatky", porovnávání se a tak..

Chtěla bych se strašně moc omluvit svým rodičům, dědovi, babičkám, ale i kamarádům, kterým jsem způsobila takové nervy, strach a navodila pocit bezmocnosti, který kvli mne určitě nejednou pocítili. Moc Vám děkuju!

Kurte, Kurte, i ty kluku bláznivá...

20. února 2012 v 21:03 |  Utrženo ze řetězu
No, dnes by Ti mohlo být čtyřicet pět let, kdyby... Ale na kdyby můžem kašlat z vysoka, že? Jestli sis kulku prohnal hlavou sám, nebo to do Tebe napálil někdo jinej, co na tom sejde. Spekulací je dost, chci jenom říct, že takových lidí, jako jseš Ty, je každopádně škoda, ale nebudeme smutnit, muzika neumírá. (naštěstí)

Možná by se sem podle názvu hodila spíš I hate myself and I wanna die, ale Rape me mi nějak utkvěla v hlavě.
Oslav to

(a bacha na heroin ;)

Mrtvý období

17. ledna 2012 v 21:40
2012. Divný. Nebo spíš, jo- divný. Zdá se mi to nebo to tak letí? Neletí, spíš se to všechno tak nějak zaseklo. Ale možná to přece jenom letí, jako blázen, a přitom se vlastně nic neděje.Kdyby ty dny aspoň nebyly tak strašně jednotvárný! Nikdy jsem nechtěla psát takovýhle sračky, ale tak co. Ráno se vzbudíš, odploužíš se do ústavu, promarníš nejmíň čtyči a půl hodiny seděním na zadku a v sešitech přibývá neuvěřitelné množství naprosto do budoucna nevyužitelných informací. Sem tam se mezi řádky objeví kdejaký výplod mé znuděné mysli, to jediný mě snad zachraňuje. Dneska o fyzice zvedl náš profesor ze země jakýsi papír, přišel ke mne a se slovy "Ná, Ančo, ty už nemáš na co kreslit.." mi ho podal. S úctou, a zárověň pobaveným výrazem jsem mu poděkovala. To se mi stalo poprvé! Ponorková nemoc uvnitř mý duše se od začátku školního roku ještě více prohloubila. Nebaví mě se s těma lidma bavit, nehodlám řešit taneční, který už jsem stejně prošvihla, nechci se nuceně smát jejich obratům v rádoby zajímavých konverzacích, v nichž nejčastěji padá slovo test, fráze fakt mazec a "jak jeee"? A tak se postupně uzavírám do nějakýho vlastního světa, kde mi zůstává můj vánoční milenec Nikon věrným kámošem. Taková emo věta? yuck!
Jo a pan iPod se dnes ráčil zaseknout, čímž mě docela naštval, parchant jeden.
17.1. 2012

Vzdejme hold Václavu Havlovi!

18. prosince 2011 v 19:15 |  Utrženo ze řetězu
Ano, určitě to na vás také doléhá ze všech stran, "dnes zemřel ve věku 75ti let první český prezident Václav Havel...", a musím říci, že na něj máme opravdu právo býti hrdí (totiž je málo lidí v tomto státě, na které můžeme být pyšní..). A tak mu poděkujme, za to, že udělal to, co udělal a můžeme tu žít právě tak svobodně, jak právě žijeme, můžeme poslouchat to, co se líbí nám a nikdo nám nebrání v cestování do jiných svobodných zemí.
Teď mají v nebi společně s Jirousem, Krylem a Olgou určitě velkou pařbu. Stejně je ten svět nespravedlivej, správný lidi umíraj a ty komunistický svině si tu pořád žijou jako prasata v žitě!
Amen.


Paralet

14. prosince 2011 v 21:39 |  Hudební maniace
Nehorázně jednoduchá, s maximální schopností zlepšit náladu, stará, neznámá
Paralat- Jasná Páka neboli Hudba Praha



/rozjezd asi až minuta a půl, nebo tak něco/
doktorka Mrázováá!)

Kupujte si super štylový trika s Nirvanou a Ramones z H&M, zn. je to cool!

19. listopadu 2011 v 22:45 |  Utrženo ze řetězu
Je mi zle, pohled na mladý módní ikonky věku třinácti let kupující si trika s Ramones či Nirvanou ve mne vyvolal strašný pocity. Takový bezmoci, chtělo se mi smát a přitom jsem byla naprosto znechucená. "Heleeee, a nevezmem k tomu ještě tuhle šálu, to bude sexy, chmm?". Strašný.

Připomnělo mi to jednu písničku od Fialek:
"Aha, ty tu kapelu neznáš
ty si to tričko koupila v modernim butiku"
Přesný.


Narváno v Crossu

17. listopadu 2011 v 15:37 |  Utrženo ze řetězu
Holešovice, snad ta nejhnusnější čtvrť, dobře dobře, Karlín jim šlape na paty, ale Holešovice včera opravdu vedly. Jenom za tu krátkou cestu od metra ke klubu jsme potkali takový množství fetek, až mi přejel mráz po zádech. Jít tam sama, radši běžím. Cross Club, vyhlášený místo, to bude pohoda.

Tak nejprve jsme se asi deset minut motali okolo, než jsme našli ten správný vchod, když jsme konečně našli dveře správné čekala nás obrovská fronta, ehm, na šatnu! No ale přece se tam nebudeme pařit v kabátech, že? Fajn, těch dvacet minut jsme si počkali a hurá do pekla. Dole byla pěkná kosa a na pódiu experimentovali nějací zoufalci, vzduch patrně houstnul a kouř se valil vzhůru. Dáme pivo? Na baru se to začalo pomalu zaplňovat, přicházelo víc a víc lidí a za chvíli už se člověk nemohl ani hnout.

"Raz, dva, raz, dva, nevim co mám řikat, uaa, tak dáme jednu zkušební jo?" Vydali jsme se pod podium, "sorry", "eh, promin" rveme se loktama a po úsilovném snažení jsme hned ve druhé řadě. Naše profesorská skupina to rozjíždí jednou do roka, ale stojí to za to .) Krátký jamming, doladění zvuku a začínáme. Hráli takový klasiky, zakončení Na kolena, kdy celej narvanej sál ochotně poklekával a vzápětí vyskakoval, povedlo se. Následoval oddech na baru, posezení na schodech a neustálé vyhýbání se letícím alkoholický tekutinám, lidi neblbněte..
Náš večer jsme zakončili blázněním pod podiem na Vibrations, nějaká snaha o pogo tam byla, sem tam někdo sletěl, podlaha lepila. Když jsme se chtěli něco kolem půlnoci dostat ven, bylo to ještě horší než předtím, mě se svýma stošedesáti centimetrama málem zadupali :D

Tenhle fest byl opravdu, no, zajímavej. Snad příští rok bude více místa a taky doufám, že se vyplní náš slib a konečně i my to rozjedeme na podiu!

Kam dál